Běžný den v karanténě. S dětmi. Díl první.

Tak nejdřív nám zavřou školy, pak obchody a nakonec i hospody. To je pro Čechy dost smrtelná kombinace. Podle mě vláda potřebuje z nějakého záhadného důvodu zaplnit věznice, rozvodové soudy a blázince.

Po pár dnech strávených doma se u nás rozvinula chřipka. Můj muž, většinou zavřený v pracovně, hrdinně vzdoroval, zatímco jsem se chrchlající s chrchlajícíma dětma snažila zachovat si zdravý rozum při koloběhu práce, učení Jindry a vymýšlení zábavy pro Valerii, kterou nic nebavilo.

Po druhém týdnu, kdy mi šéfová oznámila, že to s naší novou kolegyní psychicky nezvládne, protože je strašně pomalá a dělá spoustu chyb (jako naše Valerie), se k tomu přidal jako bonus zánět oka.

To byla posledni kapka a tak jsem si jednou večer po dlouhé době a po dlouhém dni dovolila dát víno s colou, protože se mému muži podařilo koupit ne příliš dobré víno. Bohužel se ten patok nedal pít ani s colou, takže mi můj muž nakonec namíchal do coly rum. Pravda, trochu to přehnal, no ale co s tím už, nenechala jsem se zahanbit a dopila jsem to.

Samozřejmě kolový nápoj způsobil, že jsem nemohla usnout. Podařilo se mi to až když jsem si o půlnoci pustila audioknihu Síla zvyku od Charlese Duhigga. Byla naštěstí zdarma a po dvaceti minutách už jsem věděla, že silou zvyku konečně usnu. Ještě, že nemusím druhý den vstávat do práce ve čtvrt na sedm, ale až v půl osmé, protože můžeme mít home office!

Vytoužený spánek mi přišla ve 4 hodiny ráno zhatit Valerie s tím, že se počůrala. S jedním okem (druhé jsem měla zalepené zánětem) a žaludkem na vodě jsem se dobelhala k ní do pokoje a začala převlékat postel. Konečně použijeme nové náhradní prostěradlo! Po pár minutách, kdy jsem se snažila s jedním okem to krásné a heboučké prostěradlo nandat na matraci jsem zjistila, že to snad musí být na malou dětskou postýlku, takže jsem ho navlíkla jenom tak napůl a odbelhala se spát.

Jen co jsem položila hlavu na polštář, zaslechla jsem zpoza pootevřeného okna: "Čip čirip čip čirip." No tak to ne. Ty mrchy ptáci se už začali probouzet. Za chvíli se na stromě před domem začali střídat, přes "jajajajajasněmoje" přes "číp číp číp" až po "japtějá japtějá pip pip pip písk". Co vám mám povídat, slyšela jsem jich na můj vkus v půl páté až příliš. Nacpala jsem si roh povlaku od polštáře do ucha a podařilo se mi usnout.

Po nějaké době jsem se přetočila na druhý bok, takže jsem měla o chvíli později to štěstí slyšet sousedku, před jejímž domem stálo nastartované auto, jak se ho snaží překřičet: "Tak teda ahoj ahoj! No ahoj! Tak čau! Jojo, pozdravuj! Ahoj, ahoj! Tak teda ahoj!" Kromě mě to vzbudilo taky našeho nerudného souseda, který těžce snáší jakékoli zvuky nad 40 decibel (to je zhruba tikot budíku) a začal na sousedku pokřikovat, ať jde do prdele a přestane tady řvát a proč že se nemůže rozloučit jenom jednou, na což mu odpověděla: "No to teda nemůžu!" a zjevně kvapně odešla domů. Nervózního souseda to ale z míry nevyvedlo a aby se jí pomstil, začal čímsi bouchat do plechových vrat.

Pouhých pár hodin spánku způsobilo, že mě pravidelné dunění uspalo a propadla jsem se do komatu, ze kterého mě probudil až budík.

... pokračování příště!

https://zivotmatky.blogspot.com/2020/04/bezny-den-v-karantene_24.html