Ze života matky

Část 2 ... pokračování... Žena na mateřské, a později i rodičovské "dovolené" má snahu vyjít z bludného kruhu hovínek, mlíka a blinkání, ale nemá moc z čeho čerpat. Její hlavní náplní práce a její šéf je teď její dítě. A to velí, že si chce prohlížet jednu knížku každý den pořád dokola. Navíc v prvních měsících, vlastně skoro celý první rok (někdy i o dost déle) ani nemluví! To je pro ženu, která do té doby říkala víc jak 16 tisíc slov denně a je zvyklá od svého muže na zapojení se do konverzace (rozuměj: "Hmmm", "Vážně?" a "Jojo, vim") přímo likvidující! Proto si matka najede na svůj vnitřní monolog. Později se i odváže, protože jí vlastně nemá kdo posuzovat a oponovat a klidně si nahlas, vstříc malinkému němému dítěti, říká věci jako: "Tak pojď jdeme luxovat", "Ježiš vždyť jsme včera nevyndali prádlo z pračky!" nebo oblíbené v obchodě: "Počkej, co jsme to chtěli...?" Když už si matka najde chvilku na setkání...

Část 1 Když jste na mateřský, zakrní vám mozek. A kdo říká, že ne, tak kecá. Někdo vám může tvrdit, že při mateřský vystudoval tři vysoké školy s vyznamenáním, naučil se plynně persky a gruzínsky a do toho každé úterý chodil na kosmetiku a každý čtvrtek na jógu. Zkuste se ale jakékoli matky (natož pak kojící matky) zkusmo zeptat, co si myslí o nové superturbo řasence, o čem byl poslední film, na kterém byla v kině nebo kolik je 4x8 a garantuji vám, že na vás bude koukat s otevřenou pusou a výrazem lenochoda po lobotomii. Ano, žena, která se stará o malé dítě žije v jakési bublině, ve svém světě, který se točí okolo kojení, blinkání, přebalování, dětských doktorů, bezesných nocí a v poslední řadě taky někdy i jídla. Nutno říct, že s věkem dítěte ubývá kojení, blinkání i přebalování. Dokonce i na jídlo dojde častěji, protože dítě z prvních rozmixovaných blevajzů sní tak maximálně dvě lžičky, takže směle dojídáte "první mrkvičky", rozmixovanou brokolici (to je obzvlášť velká ...

Znáte to, někdy máte pocit, že děti pořád jenom peskujete. To je samý: 1) Nestrkej si ruce do nosu, když jsi se hrabal v hlíně/kočičím hovínku/neidentifikovatelném blevajzu....! 2) Nestrkej si ruce do pusy, když sis před chvílí utírala na záchodě zadek, nejdřív si umyj ruce! 3) Neblbni v tý vaně nebo uklouzneš! 4) Přestaň si sedat Valerii na hlavu! 5) Nebouchej Jindru do oka/do krku...! 6) Nesahej do záchodu! 7) Vezmi si čepici, venku je zima! 8) Vezmi si čepici, venku svítí sluníčko! 9) Pojď hned ke stolu, máš tam už dávno oběd/večeři (+ variabilně: vystydne ti to)! 10) Nesahej na tu zeď mastnou rukou od jídla! Pravidelný cyklus těchto hlášek mě dokonce přivedl na myšlenku nahrát si je a pak je jenom pouštět dle potřeby. Ale to, že moje dobře míněné rady nejsou jen tak do větru potvrzují tyto důsledky: 1) Bolák v nose 2) Střevní chřipka 3) Rozbitá brada, a když se to skoro zahojilo tak podruhý rozbitá brada 4) Brekot obou dětí, že si Jindra nemůže Valerii sedat na hl...

Kdybyste se náhodou pokoušeli léčit chřipku nebo virózu v jakémkoli stádiu přísuny alkoholu, tak to nefunguje. Mám mnoholeté zkušenosti, měnila jsem druhy i množství alkoholu, přidávala citron i med a výsledkem bylo: - 1x zápal plic - 6x ztráta hlasu - 20x zvýšení teploty z horkého nápoje tak, že jsem musela otevřít okno a nemoc se ještě prohloubila - 20x nemoc probíhala tak, jako bych se vůbec neožrala - 2x mi bylo druhý den tak zle, že mi nějaká nemoc byla úplně jedno No budu to asi ještě zkoušet dál, přeci jen na ten jeden večer, kdy probíhá léčba, to zabírá.

Žena po příchodu do koupelny VŽDY pozná, že se muž holil. I když se muž snaží po sobě zamaskovat stopy. Podle mě by se mohlo z rozložení vousů v umyvadle a kolem něj klidně i věštit.

Kluk, jehož kašel připomíná zadřený motor traktoru. Sourozenci se dvěma lesklými proužky pod nosem, kterým nudle volně skapávají na triko a na podlahu. Dítě neurčitého pohlaví, jehož barva pleti připomíná žábu. Bezvládná chroptící holčička s kruhy pod očima v náručí své matky. Ne, to není začátek amerického céčkového hororu. To je běžné osazenstvo čekárny v období chřipek. Páteční kontrola u lékaře proběhla dle očekávání. Už jen lehce pokašlávající dcera vběhla jako uragán do čekárny plná očekávání, že si pohraje s hračkama, se kterými si před chvilkou hrály výše zmíněné děti, natěšená, že je konečně někde jinde než zavřená doma. Po hodině a půl čekání jsme přišly na řadu. Dcera dostala bonbonek a celou noc prochrchlala kašlem připomínajícím zadřený motor traktoru, já dostala rýmu, která mi volně skapává na triko. Připojuji fotku našeho stolu, toto zátiší naaranžovala ráno dcera.

Ze čtvrtka: Po čtvrtém dnu, kdy jsem s nemocnou dcerou doma a byla jsem za tu dobu jen 2x nakoupit, 1x na poště, 1x jsem narychlo vyzvedávala kluka ze školky a včera manžel odjel večer na lyže, mi právě začalo tikat spodní víčko u levého oka...

Už je to tu. Napsala jsem před chvílí svůj první příspěvek na blog. Vůbec nevím co s tím, jak se to ovládá, co a jak mam dělat a doufám, že se brzo zorientuju, ať si neudělám ostudu. Nemám ambice psát nějaké sáhodlouhé články, ale tento úvodní bude trochu delší. Pro úvod něco o mě, abyste se pak zorientovali v tom, o čem vůbec budu psát.  Mám dvě děti - tříletou holku a pětiletého syna. Přinášejí mi tolik radosti do života, že z toho někdy musím zvednout hlas hodně vysoko, aby byl můj názor v tom řevu doma slyšet. Chodí zatím oba do školky a já jsem nastoupila zpět do své práce, zatím na půl úvazku a částečně z domova. Ono "částečně" se docela protahuje, když jsou děti nemocný. To si je pak hezky užívám doma a u toho ještě pracuji, což tříbí mé manažerské organizační dovednosti, čechrá mé nervy a večer čistí mou lednici od alkoholu.  Přemýšlím, zda mám svému muži říct, že jsem si založila blog. On ten blog bude totiž taky někdy o něm. Pro jistotu hned na úvod napíšu, že...

Život matky od rodiny mi nepřipadá nijak zajímavý. Některé situace jsou veselé, vtipné, smutné, k vzteku... člověk to musí brát s nadhledem, protože jinak by se zbláznil. Začala jsem své postřehy a historky psát na Facebook a byla jsem vyzvána, abych si založila blog. Tak je tu. Tak si to užijte se mnou. Teď ovšem vůbec nevím, co budu psát na Facebook...