Přeskočit na hlavní obsah
Už je to tu. Napsala jsem před chvílí svůj první příspěvek na blog. Vůbec nevím co s tím, jak se to ovládá, co a jak mam dělat a doufám, že se brzo zorientuju, ať si neudělám ostudu. Nemám ambice psát nějaké sáhodlouhé články, ale tento úvodní bude trochu delší.

Pro úvod něco o mě, abyste se pak zorientovali v tom, o čem vůbec budu psát. 
Mám dvě děti - tříletou holku a pětiletého syna. Přinášejí mi tolik radosti do života, že z toho někdy musím zvednout hlas hodně vysoko, aby byl můj názor v tom řevu doma slyšet. Chodí zatím oba do školky a já jsem nastoupila zpět do své práce, zatím na půl úvazku a částečně z domova. Ono "částečně" se docela protahuje, když jsou děti nemocný. To si je pak hezky užívám doma a u toho ještě pracuji, což tříbí mé manažerské organizační dovednosti, čechrá mé nervy a večer čistí mou lednici od alkoholu. 
Přemýšlím, zda mám svému muži říct, že jsem si založila blog. On ten blog bude totiž taky někdy o něm. Pro jistotu hned na úvod napíšu, že je skvělý muž, úžasný partner, starostlivý otec, šikovný domácí i zahradní kutil a tak vůbec, prostě je nej. Když je potřeba opravit něco, co potřebuje, tak to má maximálně do dvou dnů hotový. Pokud něco potřebuju opravit já, tak to nakonec taky opraví. Tak nějak "svatebně" - do roka a do dne. 
Mým rodičům a tchýni s tchánem o svém blogu říct nehodlám, protože nevědí co to je ani jak se to dá vůbec najít. Pro jistotu ale přeci jen musím napsat, že to jsou všechno skvělí lidé, úžasní, krásní, chytří, šikovní a tak vůbec. Upřímně jim ale musím poděkovat za občasné hlídání dětí, protože bez nich bych skončila dávno na antidepresivech.
No a já jsem prostě matka, která se snaží skloubit práci, dvě brigády, dvě děti, domácnost se zahradou a sama sebe. A nejradši bych se odstěhovala někam do tepla k moři a ty načuřený ksichty z MHD a zimu nechala tady.
Tak dámy a pánové, teď přijde nejtěžší část a to zjistit, jak to tady na blogu vlastně funguje 😁 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Strach z létání
Někteří lidé létají rádi. Užívají si výšku a podle mě i adrenalin z očekávání, kdy letadlo spadne. Dokonce jsou i lidé, kteří si dobrovolně dělají pilotní průkaz! Já k nim ale nepatřím.
Mám panickou hrůzu z létání v čemkoli. Moje láska k cestování a velikost naší planety mě ovšem občas donutí do letadla sednout. Odmítám lítat na dovolenou kratší než 14 dní, protože se moje psychika potřebuje před dalším letem zregenerovat a připravit na další trauma. Týden před plánovaným letem skoro nespím a nejím a na letiště se odvážím vstoupit jen po vypité placatce rumu. Sebemenší zachvění letadla mi způsobuje infarktové stavy, zatínám nehty do područek sedadla a modlím se k čemukoli. Dřív jsem navíc drtila ruku svému muži. S příchodem dětí se ale situace změnila. Nechci na ně přenášet svoje děsy. I když jim asi přijde divné, proč maminka s nastartováním motorů letadla zezelená, přestane mluvit a na rozličné dotazy (například "Na co je ten čudlík?") odpovídá jen "Hm…
Rady, jak se nebát létat letadlem

Když někomu řeknete, že se bojíte lítat letadlem, rozdělí se ostatní lidé na dva tábory. 
První vám budou říkat: "Vždyť to nic není!" "Je to bezpečnější než jezdit autem!" "Je to bezvadný koukat na svět z výšky!" "Je to super, protože to ušetří spoustu času!" "Jen se uvolni a užívej si to." "Prosim tě!" (následují zvednuté oči v sloup) "To si zvykneš."
Pro první skupinu mám tento vzkaz: Mám z lítání hrůzu a celou dobu vím, že letadlo spadne. Jen není úplně jasný, kdy přesně. Mám závrať. NIKDY!!! si na to nezvyknu a už vůbec si nebudu lítání užívat, ani kdyby mě nadopovali drogama a do letadla odnesli v komatu nebo mě přepravovali letadlem zpopelněnou. Až budete bezmocně v panice padat v letadle několik (desítek) vteřin k zemi, tak si vzpomeňte, jak je to bezpečnější než jezdit autem.
Druzí vám budou říkat: "No ty vole já se divim, že vůbec někam letíš!" "Já nikam nelítá…
Krásné a klidné vánoce
U nás začali tím, že se Valerie vztekala, že nechce vstávat z postele. Když jsme jí řekli, ať si teda ještě leží, tak se pro změnu vztekala, že už nechce ležet. Dále se vztekala u oblékání (na její "TY mi pomůžeš s oblíkanim!" se jí nedostalo odezvy).
Při snídani Valerie rozlila čaj po celém stole.
Dopoledne byla v plánu jízda do centra, děti půjdou s babičkou do divadýlka a já na pravidelný sraz s divadelníkama v 11.00 u Orloje. Při oblékání bund se děti rozčilovaly a fňukaly, že jim nejdou zapnout bundy.
U Orloje jsem čekala jen já, naštěstí mě prozřetelnost varovala a já ukecala Michala, ať jede se mnou, tak jsme šli nakonec spolu na svařáka a punč.
Děti šly s babičkou po divadle na výstavu betlémů, Jindra nedával pozor a spadl z lavičky, opět si narazil záda. Zatím ale prý ho to bolí jen když skáče, tak uvidíme.
Cestou domů (v půl druhé) fňukání ve vlaku, že mají hlad (snědli kolem poledne každý obloženou housku a banán).
Doma opět vztekání Valerie…