Přeskočit na hlavní obsah
Část 2
... pokračování...

Žena na mateřské, a později i rodičovské "dovolené" má snahu vyjít z bludného kruhu hovínek, mlíka a blinkání, ale nemá moc z čeho čerpat. Její hlavní náplní práce a její šéf je teď její dítě. A to velí, že si chce prohlížet jednu knížku každý den pořád dokola. Navíc v prvních měsících, vlastně skoro celý první rok (někdy i o dost déle) ani nemluví! To je pro ženu, která do té doby říkala víc jak 16 tisíc slov denně a je zvyklá od svého muže na zapojení se do konverzace (rozuměj: "Hmmm", "Vážně?" a "Jojo, vim") přímo likvidující!
Proto si matka najede na svůj vnitřní monolog. Později se i odváže, protože jí vlastně nemá kdo posuzovat a oponovat a klidně si nahlas, vstříc malinkému němému dítěti, říká věci jako: "Tak pojď jdeme luxovat", "Ježiš vždyť jsme včera nevyndali prádlo z pračky!" nebo oblíbené v obchodě: "Počkej, co jsme to chtěli...?"
Když už si matka najde chvilku na setkání s kamarádkou, probíhá jejich konverzace docela legračně, zejména pokud kamarádka své dítě ještě nemá. Matka má potřebu se vypovídat, protože má přetlak všech slov, která se jí týdny hromadí v hlavě, zatímco bezdětná kamarádka jen přitakává a nemá šajn o co jde. Místo každého třetího slova pak taková matka navíc používá dost zavádějící výrazy: "eeee", "no tamto" a "ty víš co myslim". Pokud se kamarádka dostane ke slovu, snaží navázat konverzaci o běžných věcech, zásadních pro téměř každou ženu, jako je nakupování, snaha o zdravou výživu a ta kráva Milena z práce, ale takového hovoru bohužel matka malého dítěte není úplně schopna. Kromě nedostatku slovní zásoby narazí také na nedostatek jiných zajímavých zážitků než vyrašení exémku.

... pokračování příště...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Strach z létání
Někteří lidé létají rádi. Užívají si výšku a podle mě i adrenalin z očekávání, kdy letadlo spadne. Dokonce jsou i lidé, kteří si dobrovolně dělají pilotní průkaz! Já k nim ale nepatřím.
Mám panickou hrůzu z létání v čemkoli. Moje láska k cestování a velikost naší planety mě ovšem občas donutí do letadla sednout. Odmítám lítat na dovolenou kratší než 14 dní, protože se moje psychika potřebuje před dalším letem zregenerovat a připravit na další trauma. Týden před plánovaným letem skoro nespím a nejím a na letiště se odvážím vstoupit jen po vypité placatce rumu. Sebemenší zachvění letadla mi způsobuje infarktové stavy, zatínám nehty do područek sedadla a modlím se k čemukoli. Dřív jsem navíc drtila ruku svému muži. S příchodem dětí se ale situace změnila. Nechci na ně přenášet svoje děsy. I když jim asi přijde divné, proč maminka s nastartováním motorů letadla zezelená, přestane mluvit a na rozličné dotazy (například "Na co je ten čudlík?") odpovídá jen "Hm…
Rady, jak se nebát létat letadlem

Když někomu řeknete, že se bojíte lítat letadlem, rozdělí se ostatní lidé na dva tábory. 
První vám budou říkat: "Vždyť to nic není!" "Je to bezpečnější než jezdit autem!" "Je to bezvadný koukat na svět z výšky!" "Je to super, protože to ušetří spoustu času!" "Jen se uvolni a užívej si to." "Prosim tě!" (následují zvednuté oči v sloup) "To si zvykneš."
Pro první skupinu mám tento vzkaz: Mám z lítání hrůzu a celou dobu vím, že letadlo spadne. Jen není úplně jasný, kdy přesně. Mám závrať. NIKDY!!! si na to nezvyknu a už vůbec si nebudu lítání užívat, ani kdyby mě nadopovali drogama a do letadla odnesli v komatu nebo mě přepravovali letadlem zpopelněnou. Až budete bezmocně v panice padat v letadle několik (desítek) vteřin k zemi, tak si vzpomeňte, jak je to bezpečnější než jezdit autem.
Druzí vám budou říkat: "No ty vole já se divim, že vůbec někam letíš!" "Já nikam nelítá…
Krásné a klidné vánoce
U nás začali tím, že se Valerie vztekala, že nechce vstávat z postele. Když jsme jí řekli, ať si teda ještě leží, tak se pro změnu vztekala, že už nechce ležet. Dále se vztekala u oblékání (na její "TY mi pomůžeš s oblíkanim!" se jí nedostalo odezvy).
Při snídani Valerie rozlila čaj po celém stole.
Dopoledne byla v plánu jízda do centra, děti půjdou s babičkou do divadýlka a já na pravidelný sraz s divadelníkama v 11.00 u Orloje. Při oblékání bund se děti rozčilovaly a fňukaly, že jim nejdou zapnout bundy.
U Orloje jsem čekala jen já, naštěstí mě prozřetelnost varovala a já ukecala Michala, ať jede se mnou, tak jsme šli nakonec spolu na svařáka a punč.
Děti šly s babičkou po divadle na výstavu betlémů, Jindra nedával pozor a spadl z lavičky, opět si narazil záda. Zatím ale prý ho to bolí jen když skáče, tak uvidíme.
Cestou domů (v půl druhé) fňukání ve vlaku, že mají hlad (snědli kolem poledne každý obloženou housku a banán).
Doma opět vztekání Valerie…