Těhotenský kalendář

1. týden - jedeme na návštěvu k našim a táta se mě ptá, kdy to čekáme. Naštve mě to. Jak může vědět, že nám prasknul před pár dny kondom? Navíc to ještě nic neznamená. Taková drzost. Bude mi 40, tak se mi zkrátka začíná dělat kolem břicha pneumatika! Postěžuju si mámě, která mi řekne, že kromě zadku a stehen vypadám na 40 docela dobře. Díky, mami.

2. týden - musím myslet na to, co mi řekl táta. To snad není možný!

3. týden - pojedeme na dovolenou. Balím si mimo jiné hygienické pomůcky a flašku dobrého rumu s colou. Mě žádné těhotenství nemůže zaskočit, protože neexistuje.

4. týden - začínám se pozorovat, jestli neucítím v podbřišku nějaké divné pohyby a někdy se mi zdá, že je opravdu cítím. Ale to je jenom psychický.

5. týden - začínají mě bolet prsa, ale to nic neznamená. Trochu tloustnu, to bude tím. V Itálii je to super, na koronu jsou připravení a mají tu skvělé a levné víno!

6. týden - posledních pár koupacích dnů než "to" dostanu. Nebo jsem to měla už dostat? Nevadí, místní víno je výborný.

7. týden - konec dovolené a hygienické pomůcky si vezu domů. Cítím neustálé škrundání v břiše, ale to je asi tím vínem. Začínám být trochu nervózní.

8. týden - objednávám se ke gynekologovi. Jsem snad fakt v tom. Gynekolog mi těhotenství s nadšením potvrzuje. Přímo v ordinaci propadám čirému zoufalství, které mi čiší kvůli nasazené roušce jen z očí. Vyjmenovávám důvody, proč nemůžu mít dítě, ale gynekolog mě odzbrojuje svou větou ve smyslu "potrat je vražda, ale je to samozřejmě vaše věc". Mám ještě měsíc, kdy může proběhnout potrat samovolně a v batohu žádanku o genetické testy, které jistě nedopadnou dobře.

9. týden - totální deprese. Jsem v tom. Lidi se třema dětma jsem považovala za blázny nebo sociální případy a vím, že nejsem sama. Navíc už teď mám o dvě děti víc než jsem kdy chtěla. Nedokážu si představit, že zase celou noc vstávám ke kojení a přebalování. Ale třeba to bude hodňoučké miminko!

10. týden - po večerech pláču. To nedám.

11. týden - kupuju si těhotenské vitamíny. Propadám totální depresi. Ještě stále vyjdu do třetího patra do práce pěšky!

12. týden - genetické testy samozřejmě dopadly blbě. Následné krevní testy ale dopadly výborně. Bude to holčička.

13. týden - jsem v háji. Znovu si v hlavě promítám důvody proč nemám mít další dítě. Jak to řeknu šéfový, která si mě z kandidátů vybrala mimo jiné proto, že už jsem stará a mám dvě odrostlé děti? Ta mě zabije. Cestou do práce už vyjdu sotva jedno patro a funim. 

14. týden - zkroušeně a s trpkým úsměvem to říkám šéfový. Považuje to za skvělou zprávu, čímž mě odzbrojuje. Samozřejmě, že je to dobrá zpráva - pro někoho, kdo nemá už doma 2 školní děti, není mu skoro 40 a není v tom on sám!

15. týden - říkáme to dětem. Šestileté Valerii je to vcelku jedno, Jindra je přemožen emocema a neví, jestli se má smát nebo brečet (takže stejná reakce jakou jsem měla já). Oba se hrozně těší. Aspoň někdo. Vzdala jsem to a jezdím nahoru do práce výtahem.

16. týden - říkáme to našim. Myslí si, že jsme se zbláznili nebo je to nějakej fór. Kéž by.

17. týden - říkám to kamarádce. Začne se strašně smát, ale když se nesměju, tak se ptá, jestli to myslím vážně. No myslím. Znovu se začne strašně smát. Než si uvědomí, že nám na delší čas končí vysedávání u vína. 

18. týden - gynekolog se mě ptá, jestli cítím pohyby, čemuž se hořce zasměju. Už 14 dní jsem se pořádně nevyspala, jak mě ta věc v břiše budí žďuchancema. Při ultrazvuku gynekolog zoufale krouží po břiše ve snaze najít všechny končetiny a důležité orgány na přeměření. Prý se máme na co těšit. Tím mi rozbijí mojí představu, že to bude hodňoučké miminko a zkazí mi náladu na celý týden.

19. týden - manžel to řekl v práci a kolegyně ho hned zahrnula nabídkou holčičího oblečení, kočárku, židličky, vaničky atd. Vzhledem k tomu, že jsem to všechno už dávno prodala, začínám řešit co budeme potřebovat. Tentokrát budu co se týče nákupů pro miminko zdrženlivá. Navíc to nemáme kam dát. Stejně jako se nám už nikam nevejde miminko. Začínám dost silně uvažovat o přístavbě, což jsem přesně nikdy nechtěla - mít mimino a do toho rozestavěný barák.

20. týden - už je to tady. Začínám zapomínat slova a co jsem chtěla říct. 

21. týden - mám břicho tak velké, jako těsně před porodem Jindry. To bude cvalík, achjo.

22. týden - máme postýlku s matrací, povlečení, mantinel do postýlky, kočárek, autosedačku, vaničku a lehátko do vaničky, nějaké oblečky, jídelní židličku, houpátko, hrací deku... je to na půdě nebo v bednách v ložnici, protože to zkrátka není kam dát. Začínám vyklízet skříně, ale to mi moc nepomůže, uvolňuje se mi jen jeden šuplík.

23. týden - začnu větu a nedokončím jí. Navíc vůbec netuším co jsem chtěla říct a že jsem vůbec něco řekla. Z míry mě vyvedou až otázky děti, které se mě ptají jak ta věta končí a já nevím co jim mám odpovědět.

24. týden - začínám mít problémy s obouváním bot, ale ještě to dávám.

25. týden - nemůžu vůbec spát. Na břiše nemůžu, na zádech se dusím a na boku mě po chvíli tak tlačí bok, že se musím otočit na druhou stranu. Po chvíli mě ale začne tlačit druhý bok, takže se musím otočit zase zpátky. Připadám si jak kuře na grilu. A tak to jde celou noc. Začínám si myslet, že mi doktor zatajil, že to budou dvojčata.

26. týden - kromě problémů s obouváním bot, na které jsem se naučila speciální trik (zakroucení nohy dozadu) začínám mít problémy s navlékáním ponožek.

27. týden - chodím spát nejpozději v 9 večer. Stejně se pořádně nevyspím, pořád se budím.

28. týden - děti mi navlékají ponožky. Břicho mám tak velké, že si musím koupit těhotenskou bundu.

29. týden - na kontrole u doktora zjišťujeme,  že je miminko otočené hlavou nahoru. Prý se ještě může otočit správně. Googluju si informace o porodu koncem pánevním (au), císařském řezu (fuj) a shlédnu i video jak doktor otáčí zvenku přes břicho miminko do správné polohy. Načítám si babské rady, jak se může miminko otočit. Rozhodně nehodlám lézt doma po čtyřech. 

30. týden - moje noční otáčení ala kuře na grilu se komplikuje, protože mi začalo dělat problémy otáčení. Musím se celá nadzdvihnout pomocí rukou, otočit se opatrně na záda, vydýchat se a po chvíli se pomocí rukou otočit na druhý bok. Pokaždé tím vzbudím mimino, kterému se to evidentně nelíbí, což mi dává dostatečně najevo kopáním na všechny strany. Můj spánkový deficit zásadně roste.

31. týden - je stále zima. Teplé sněhule, které se zapínají na zip jsem musela dávno odložit. Naštěstí mám ještě jedny nižší boty s kožíškem na suchý zip, které mi obouvají děti. Moje břicho už je tak velké, jako když jsem rodila Valerii, která měla 4 kila. A to mě čekají ještě dva měsíce do porodu. 

32. týden - podle kopání do močového měchýře usuzuji, že se miminko stále neotočilo. Lezu doma po čtyřech.

33. týden - při vynášení odpadků do kontejnerů s tříděným odpadem jsem vyhodila krabici s papírama do téměř prázdného kontejneru s plastem. Naštěstí se mi jí podařilo vylovit s pomocí dvou flašek od vína. Které vypil můj muž. Na hřišti vedle kontejnerů bylo plno dětí i rodičů, kteří mě s pobavením sledovali. Dělala jsem, že je nevidím. 

34. týden - odcházím z práce na mateřskou, což vítám, protože jsem se už minimálně dva měsíce pořádně nevyspala. Zamáčkla jsem slzu a hned první den mateřské jsem si šla na chvilku dáchnout, zatímco měl Jindra online výuku. Konečně budu mít trochu času a začnu každý den cvičit těhotenské cviky na míči.

35. týden - na poslední kontrole u gynekologa jsem zjistila, že se miminko otočilo! Zjevně zabralo lezení po čtyřech. Funím už jenom když si sednu na gauč a dám si nohy na stoličku. Těhotenské cviky na míči jsem cvičila zatím jen 2x a to ještě jenom 3 cviky, ale zlepším se.

36. týden - při registraci v porodnici mě uzemnili - kvůli nízko položené placentě nepřichází v úvahu normální porod, budu muset na císaře. Ten se dělá ale o trošku dřív, takže už za 18 dnů jí tu máme. Uf. Každopádně jdu do celkové anestezie, protože jinak jim tam v panice zkolabuji. Stále necvičím, ale intenzivně myslím na to, že začnu.

37. týden - modlím se, ať se ta blbá placenta pohne. Císař je zlo, ať si mi kamarádky vysvětlují co chtějí. Jednou jsem se dostala na 5 minut ke cvičení, lepším se!

38. týden - najednou se mi na hlavě začaly množit šedivé vlasy. S kočárem budu vypadat jako babička! Na poslední kontrole v nemocnici si vyprošuju kontrolní ultrazvuk placenty. Zvedla se, ale bohužel ne dost. Propadám opět depresi.

39. týden: 

Neděle - nástup do porodnice. Jsem na pokoji s pani, která rodila císařem už v pátek. Pozoruju jí a zjišťuju, že to nevypadá vůbec, ale vůbec dobře. To nedám. Bohužel se nemám jak dostat k alkoholu a na panáka dezinfekce nemám odvahu. Dneska neusnu.

Pondělí - manžel naštěstí může malou chovat, zatímco mě budou sešívat. Po operaci mě vezou na JIPku a perou do mě injekce a kapačky. Celkem pohoda.

Úterý - v životě jsem nedostala tolik léků, injekcí a kapaček jako za posledních 24 hodin. Poprvé vstanu - ještě nadopovaná injekcí - a po sprše hrdinně odcházím na pokoj. Během dopoledne přestanou účinkovat léky a kapačky. Jako bonus dostanu injekci na prdění (ano, to opravdu existuje!). Začíná peklo. 

Středa - nechápu, jak si někdo může zvolit dobrovolně císařský řez! Po včerejší injekci mám v břiše vetřelce, kterej se mě snaží rozsápat zevnitř. Další vetřelec vytrvale a téměř bez přestávky útočí na moje prsa.

Čtvrtek - je mi děsně. Jsem unavená a proklínám injekci na prdění, kvůli které jsem se skoro nevyspala. Sestra se mě přijde zeptat jak mi je a já zjišťuju, že se musím odnaučit trpce usmívat, protože pro ostatní můj úsměv nevypadá vůbec trpce, ale vcelku vesele. Propouštějí nás z porodnice. Na rozloučenou mi vrazí ještě jednu injekci na prdění. Děj se vůle Boží...