Domácí zvířátka

Naše děti se jednoho hezkého dne v karanténě rozhodly začít chovat zvířátka. Zvolily si, pravda, druh ne příliš obvyklý a oblíbený, a to "metra" neboli svinky. Pravda je, že to způsobil zejména posun velkého květináče na zahradě, pod kterým se jim evidentně dobře dařilo.

O těchto tvorech se toho v příručkách pro chovatele moc nedočtete a internet je co se chování těchto tvorů týče poměrně skoupý na slovo. Nicméně jsme se dopátrali, že mají rádi tmu a vlhko a žerou zbytky rostlin a živočichů. Vše ostatní jsme se museli naučit pozorováním a metodou pokus - omyl. Jsem ráda, že se s vámi nyní můžu o naše poznatky podělit.

Co se týče rychlosti, tak svinky jsou několikanásobně pomalejší než malé děti, kterým nedělalo potíže jich většinu z místa posunutého květináče bez problémů odchytit.

Jako chovnou nádobu zvolily velkou zavařovací sklenici, kterou začaly plnit trávou, mechem a zejména květy z ořešáku, kterých jsme zrovna měli plnou zahradu. Tato fáze děti velmi bavila, za chvíli byla sklenice skoro plná a kdybych je nemírnila, tak by kolem ní udělali obří hromadu ořešákových květů. Sklenice se zdála být dobrá volba nádoby na chov svinek, protože z klece by jistě snadno utekli a v akváriu se jim příliš nedaří. Ale o tom až později.

První tři dny děti neustále sklenici pozorovaly, ukazovaly sousedům i náhodným lidem, kteří šli zrovna okolo, i když velkým obloukem, protože považovali chování našich dětí za následky koronaviru. Oba svědomitě doplňovaly trávu i ořešákové květy a za pár dnů se ze sklenice linula vůně čerstvého hnoje. Z tohoto důvodu doporučuji chov svinek ve venkovních prostorách, například na zahradě nebo balkónu.

Postupně se na svinky tak trochu zapomínalo, takže jsem musela dětem připomínat, aby je už nakrmily. Ještě, že se nemusí venčit.

Dnes jsem objevila sklenici se svinkami na parapetu okna. Protože několik dnů pršelo, byla do půlky zalitá vodou. Jediný, kdo se zhrozil jsem byla já. Přeci jen mi po ztrátě našeho kocourka trochu za tu dobu přirostly ty malé potvůrky k srdci. Jindra mi osvětlil celý temný příběh.

Jednoho hezkého pátečního večera měly děti pozdější večerku, a tak zapomněly sklenici se svinkama na plechovém parapetu vedle venkovních dveří. Jak se snižovala frekvence starání se o tyto nebohé tvorečky, zůstaly tam takto několik dnů. Nepomohlo ani to, že je Jindra nakonec ze sluníčka dal do stínu, protože se už nějak málo hýbaly. Svinky byly zkrátka ve svém skleníčku zcela vysušené. A co se dá dělat, když jsou broučci vysušení? No samozřejmě, nejlepší nápad je je namočit!

S lítostí v srdci vám ale musím sdělit, že namočení vysušených svinek se na jejich pohyblivosti pramálo podepsalo, a pokud jsem na začátku psala, že jsou pomalejší než naše děti, teď už se hýbaly pouze tak, že se houpaly ve vodě, pokud se sklenicí zatřáslo.

Obsah sklenice skončil na kompostu. Doufám, že na nás někdo nezavolá ochránce zvířat, protože už ode dneška jsou tresty za týrání zvířat vyšší! Navíc podle mě nikdo netuší, jak dlouho takové svinky žijí, takže mohly klidně pokojně zemřít stářím.

Každopádně jsem docela ráda, že jsme našim dětem nepořídili třeba pejska.