Přeskočit na hlavní obsah

Dovolená s dětmi

Pro začátek bych řekla, že dovolená s dětmi je něco jako mateřská dovolená. Prostě máte dovolenou, jenom to není poznat. A hlavně to nevědí vaše děti, ty nějaká vaše "rekreace" vůbec nezajímá. Dožadují se stále stejných věcí:

  • cestou na dovolenou: "já už chci domu", 
  • ráno brzká vstávačka - zatímco do školky je nemůžete vzbudit, 
  • "já mam hlad" 100x denně, 
  • "nepůjdu z vody už nikdy!" - modré dítě se soplem u nosu 
  • a když jdete na výlet (nebo nakoupit za roh do obchodu), tak se přidává ještě: "bolí mě nožičky". 
  • Večer je zakončen hláškou v 11 v noci: "já ještě nechci spinkat" - asi 2 vteřiny před vytuhnutím dítěte.

Kdykoli se chystáte někam odjet, onemocní vaše do té doby zdravé dítě nějakou záhadnou chorobou, se kterou jste se ještě nesetkali. Bývá to zhruba tak 2 dny před odjezdem. Celou noc a celý den googlíte, co by to mohlo být, zdráháte se jít k lékaři, protože storno poplatky již dosahují 100% a marně doufáte, že to vaše dítko "rozchodí". Balíte si všechny možné a nemožné léky. Hledáte nejbližší nemocnici od vašeho hotelu. Snažíte se sebe, dítě a všechny okolo přesvědčit, že to nic není. A pokud nepodlehnete a nejdete si k lékaři pro antibiotika (tzn. týden nebo 14 dní ve stínu a v klidu - haha), nakonec to risknete.

A pokud máte děti dvě, tak první dítě se osype vyrážkou druhý den pobytu a druhé dítě čtvrtý den pobytu, kdy už je prvnímu dítěti lépe.

O dovolené pak řešíte, zda jít k lékaři za těžké prachy v zahraničí nebo si těch pár dnů počkáte a pojedete rovnou z letiště na pohotovost...

PS: Výše uvedené skutečnosti nejsou smyšlené, ale námi prožité. Jakákoli podobnost s vaší dovolenou je čistě náhodná.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Strach z létání
Někteří lidé létají rádi. Užívají si výšku a podle mě i adrenalin z očekávání, kdy letadlo spadne. Dokonce jsou i lidé, kteří si dobrovolně dělají pilotní průkaz! Já k nim ale nepatřím.
Mám panickou hrůzu z létání v čemkoli. Moje láska k cestování a velikost naší planety mě ovšem občas donutí do letadla sednout. Odmítám lítat na dovolenou kratší než 14 dní, protože se moje psychika potřebuje před dalším letem zregenerovat a připravit na další trauma. Týden před plánovaným letem skoro nespím a nejím a na letiště se odvážím vstoupit jen po vypité placatce rumu. Sebemenší zachvění letadla mi způsobuje infarktové stavy, zatínám nehty do područek sedadla a modlím se k čemukoli. Dřív jsem navíc drtila ruku svému muži. S příchodem dětí se ale situace změnila. Nechci na ně přenášet svoje děsy. I když jim asi přijde divné, proč maminka s nastartováním motorů letadla zezelená, přestane mluvit a na rozličné dotazy (například "Na co je ten čudlík?") odpovídá jen "Hm…
Rady, jak se nebát létat letadlem

Když někomu řeknete, že se bojíte lítat letadlem, rozdělí se ostatní lidé na dva tábory. 
První vám budou říkat: "Vždyť to nic není!" "Je to bezpečnější než jezdit autem!" "Je to bezvadný koukat na svět z výšky!" "Je to super, protože to ušetří spoustu času!" "Jen se uvolni a užívej si to." "Prosim tě!" (následují zvednuté oči v sloup) "To si zvykneš."
Pro první skupinu mám tento vzkaz: Mám z lítání hrůzu a celou dobu vím, že letadlo spadne. Jen není úplně jasný, kdy přesně. Mám závrať. NIKDY!!! si na to nezvyknu a už vůbec si nebudu lítání užívat, ani kdyby mě nadopovali drogama a do letadla odnesli v komatu nebo mě přepravovali letadlem zpopelněnou. Až budete bezmocně v panice padat v letadle několik (desítek) vteřin k zemi, tak si vzpomeňte, jak je to bezpečnější než jezdit autem.
Druzí vám budou říkat: "No ty vole já se divim, že vůbec někam letíš!" "Já nikam nelítá…
Krásné a klidné vánoce
U nás začali tím, že se Valerie vztekala, že nechce vstávat z postele. Když jsme jí řekli, ať si teda ještě leží, tak se pro změnu vztekala, že už nechce ležet. Dále se vztekala u oblékání (na její "TY mi pomůžeš s oblíkanim!" se jí nedostalo odezvy).
Při snídani Valerie rozlila čaj po celém stole.
Dopoledne byla v plánu jízda do centra, děti půjdou s babičkou do divadýlka a já na pravidelný sraz s divadelníkama v 11.00 u Orloje. Při oblékání bund se děti rozčilovaly a fňukaly, že jim nejdou zapnout bundy.
U Orloje jsem čekala jen já, naštěstí mě prozřetelnost varovala a já ukecala Michala, ať jede se mnou, tak jsme šli nakonec spolu na svařáka a punč.
Děti šly s babičkou po divadle na výstavu betlémů, Jindra nedával pozor a spadl z lavičky, opět si narazil záda. Zatím ale prý ho to bolí jen když skáče, tak uvidíme.
Cestou domů (v půl druhé) fňukání ve vlaku, že mají hlad (snědli kolem poledne každý obloženou housku a banán).
Doma opět vztekání Valerie…