Přeskočit na hlavní obsah
Teambuilding
Dnes jsme se vrátili z krátkého jednodenního a jednonočního teambuildingu.

Vyrazili jsme v pondělí ráno, v 7.30 byl sraz na Černém Mostě. Díky obří koloně jsem dorazila samozřejmě jako poslední, v 8 hodin. Vyčítavý pohled řidiče, kterého jsem viděla poprvé v životě mi napověděl, že se mám raději rychle přesunout do auta a nezkoušet se ani zmiňovat o návštěvě toalety. Naštěstí nás vezl celkem 4 ženy, takže přestávka na čůrání nakonec proběhla a zachránila mě od trapné nehody.

Po zhruba 3 hodinách jsme dorazili na místo. Poslední hodinu jsme jeli serpentýnami a kolegyně sedící vedle mě se začala nejprve držet za břicho a pak i za pusu. Bylo to vcelku napínavé, protože se netroufla zeptat, zda bychom nemohli na chvilku udělat pauzu. Ale dopadlo to naštěstí dobře a snídaně zůstala tam, kde měla.

Krásný a moderní 4 hvězdičkový hotel s balkónky a výhledem do lesa. A hned naproti Chata Marcelka, kde jsme byly ubytované, protože na nás v hotelu nezbylo místo. Dostaly jsme každá vstupní kartičku. Ani jedna nefungovala. Po třetí návštěvě hotelové recepce, se nervózní recepční, která před sebou měla frontu hostů, ujišťovala, zda otevíráme opravdu ty správné dveře a nakonec nám slíbila poslat technika. Ten nám opravdu pomohl. Jen co se objevil ve dveřích hotelu, kartičky nám začaly fungovat.

Po dobrém obědě a úvodním krátkém proslovu jsme se rozdělili do skupin a šli plnit nabízené aktivity. Vybraly jsme si s kolegyněmi sjezd na koloběžkách, kreslení komiksu a degustaci.

Až vám někdo bude nabízet SJEZD na koloběžkách, nechte si nejprve trasu ukázat na turistické mapě. Navnadili nás popisem aktivity - vyvezeme vás i koloběžky nahoru lanovkou a pak pojedete dolů. Ve skutečnosti nám po vyvezení lanovkou předali helmy a koloběžky, ukázali na cestu vedoucí do kopce a ponechali nás osudu. Říkaly jsme si, že vyjedeme ten malý kopeček, budeme úplně nahoře jak nejvíc to jde, a za obzorem bude ten sešup dolů a plánovaný sjezd. To jsme si ale říkaly ještě další hodinu, kdy jsme stále šlapaly ve sluneční výhni s koloběžkami v podstatě celou dobu do kopce. Následoval ovšem opravdu super sjezd, který trval asi 20 minut, abychom skončily zhruba kilometr pod hotelem. Následoval tedy opět výšlap s koloběžkami do prudkého kopce k dolní stanici lanovky, kde jsme úplně vyřízené odevzdaly koloběžky.

Na kreslení komiksu jsme sice dorazily později, ale razítko do letáčku jsme dostaly. Za tři razítka byl totiž slíben večer koktejl na baru.

Degustace proběhla v rychlém sledu. Byly jsme ve druhé skupince. Třetí skupinka, která degustovala po nás, měla už asi opravdu velmi veselé přednášející, protože ti ochutnávali s námi. Rychlost koštování vzorků byla smrtící a ke konci jsme víno do sebe klopili po prvním doušku jako panáky. Od totálního kolapsu nás zachránilo lehké občerstvení po degustaci.

V hotelu byl bazén, vířivka a saunový svět a to jsem prostě musela vyzkoušet. Tušila jsem, že ráno to asi nezvládnu a proto jsem vyrazila po degustaci. Návštěva páry s plnou hlavou vína byla opravdu zajímavá.

Následovala povinná prezentace výsledků, plánů a povýšených. Bohužel trvala asi hodinu a půl a naše skelné pohledy napovídaly, že večer to bude zajímavé.

Po večeři jsme měly s kolegyněmi ve 21 hodin zamluvený stůl na stolní tenis a od 22 hodin ještě bowling. Aby toho nebylo málo.

Co se týče družení na teambuildingu, tak jsem se družila v podstatě jen v rámci našeho malého týmu, ve 3 ráno, kdy už jsme byly všechny našrot, jsme se pohádaly a šla jsem spát.

Ráno bylo krušné, vzbudila nás v 8 hodin sekačka na trávu. Snídani jsem výrazně omezila a chvíli po desáté jsme vyrazili na tříhodinovou cestu (s malou zajížďkou) zpět do Prahy. Přes noc mi, jako bonus, natekl kotník, kterým jsem nakopla chránič kola na koloběžce.

Potřebovala bych 14ti denní dovolenou all inclusive, abych se trochu vzpamatovala.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Strach z létání
Někteří lidé létají rádi. Užívají si výšku a podle mě i adrenalin z očekávání, kdy letadlo spadne. Dokonce jsou i lidé, kteří si dobrovolně dělají pilotní průkaz! Já k nim ale nepatřím.
Mám panickou hrůzu z létání v čemkoli. Moje láska k cestování a velikost naší planety mě ovšem občas donutí do letadla sednout. Odmítám lítat na dovolenou kratší než 14 dní, protože se moje psychika potřebuje před dalším letem zregenerovat a připravit na další trauma. Týden před plánovaným letem skoro nespím a nejím a na letiště se odvážím vstoupit jen po vypité placatce rumu. Sebemenší zachvění letadla mi způsobuje infarktové stavy, zatínám nehty do područek sedadla a modlím se k čemukoli. Dřív jsem navíc drtila ruku svému muži. S příchodem dětí se ale situace změnila. Nechci na ně přenášet svoje děsy. I když jim asi přijde divné, proč maminka s nastartováním motorů letadla zezelená, přestane mluvit a na rozličné dotazy (například "Na co je ten čudlík?") odpovídá jen "Hm…
Rady, jak se nebát létat letadlem

Když někomu řeknete, že se bojíte lítat letadlem, rozdělí se ostatní lidé na dva tábory. 
První vám budou říkat: "Vždyť to nic není!" "Je to bezpečnější než jezdit autem!" "Je to bezvadný koukat na svět z výšky!" "Je to super, protože to ušetří spoustu času!" "Jen se uvolni a užívej si to." "Prosim tě!" (následují zvednuté oči v sloup) "To si zvykneš."
Pro první skupinu mám tento vzkaz: Mám z lítání hrůzu a celou dobu vím, že letadlo spadne. Jen není úplně jasný, kdy přesně. Mám závrať. NIKDY!!! si na to nezvyknu a už vůbec si nebudu lítání užívat, ani kdyby mě nadopovali drogama a do letadla odnesli v komatu nebo mě přepravovali letadlem zpopelněnou. Až budete bezmocně v panice padat v letadle několik (desítek) vteřin k zemi, tak si vzpomeňte, jak je to bezpečnější než jezdit autem.
Druzí vám budou říkat: "No ty vole já se divim, že vůbec někam letíš!" "Já nikam nelítá…
Krásné a klidné vánoce
U nás začali tím, že se Valerie vztekala, že nechce vstávat z postele. Když jsme jí řekli, ať si teda ještě leží, tak se pro změnu vztekala, že už nechce ležet. Dále se vztekala u oblékání (na její "TY mi pomůžeš s oblíkanim!" se jí nedostalo odezvy).
Při snídani Valerie rozlila čaj po celém stole.
Dopoledne byla v plánu jízda do centra, děti půjdou s babičkou do divadýlka a já na pravidelný sraz s divadelníkama v 11.00 u Orloje. Při oblékání bund se děti rozčilovaly a fňukaly, že jim nejdou zapnout bundy.
U Orloje jsem čekala jen já, naštěstí mě prozřetelnost varovala a já ukecala Michala, ať jede se mnou, tak jsme šli nakonec spolu na svařáka a punč.
Děti šly s babičkou po divadle na výstavu betlémů, Jindra nedával pozor a spadl z lavičky, opět si narazil záda. Zatím ale prý ho to bolí jen když skáče, tak uvidíme.
Cestou domů (v půl druhé) fňukání ve vlaku, že mají hlad (snědli kolem poledne každý obloženou housku a banán).
Doma opět vztekání Valerie…