Přeskočit na hlavní obsah

Běžný den

Dnes začal den tím, že se Valerie se rozčilovala (tzn. křičela, brečela a vztekle dupala nožkou), že pěšky na plavání nikdy nedojdem (šli jsme samozřejmě do školky).

Pokračoval tím, že jsem Jindru žádala, ať nechodí tak daleko za náma, protože na něj nevidím a bojím se, aby ho nepřejelo auto. Za pět minut ho málem přejelo auto. Pak byl ještě uraženej, že jsem na něj v infarktovym stavu křičela.

Doma jsem uklízela celé dopoledne. Po příchodu dětí a muže domů by to samozřejmě nikdo nepoznal.

Odpoledne jsem šla pro děti do školky a chtěla jsem, ať se tam ještě napijou. Hrníček jsem vypláchla rychle čajem (voda tam nikde nebyla), načež na mě Jindra na celou zahradu začal křičet, že takhle se to teda nevyplachuje a proč plácám čajem jako??? (kdyby tam nebyla ředitelka, tak by fakt dostal na zadek).

Šli jsme na hřišťátko "s Rákosníčkem". Nápad se ukázal jako ne příliš vhodný pro toto počasí. Bohužel tam není žádný stín, takže jsem byla za chvíli totálně zpocená. Domlouvám se s dětmi, že už půjdeme, určitě jim je taky vedro a mají hlad. Po 15 minutách se mi povedlo je přesvědčit.

Cestou domů se Valerie rozbrečela, že má děsnej hlad a pak se šla vyčůrat a zapomněla si stáhnout kalhotky. Zbytek cesty šla v napůl počůranejch kraťasech.

Kousek od baráku se sama rozeběhla po silnici k brance. Zpoza rohu vyjelo auto, další infarktové křičení, ať jde hned na stranu. Na zahradě pak díky tomu proběhl histerický záchvat. Její, ne můj.

Kamarád Jindry (soused) slavil dnes s rodinou narozeniny a tak se kluci nemohli navštívit. Jindra si to bohužel nenechal vysvětlit a asi dvacet minut pobrekával na zahradě.

Při svlékání oblečení před koupáním slyšíme ránu z koupelny. Valerie se svlékala na stoličce, kterou tam máme aby dosáhla na umyvadlo, a spadla z ní dolů.

K večeru mi vyrazil obří beďar na tváři. Divím se, že jenom jeden.

Dneska večer to bude chtít HODNĚ čokolády a červeného vína... naštěstí máme oboje v lednici :-)

PS: Ne, dneska není den blbec, to je takový běžný den, který se opakuje v menších obměnách.
Večer je ale velká odměna pomazlení s dětma před spinkáním. A pak když usnou...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Strach z létání
Někteří lidé létají rádi. Užívají si výšku a podle mě i adrenalin z očekávání, kdy letadlo spadne. Dokonce jsou i lidé, kteří si dobrovolně dělají pilotní průkaz! Já k nim ale nepatřím.
Mám panickou hrůzu z létání v čemkoli. Moje láska k cestování a velikost naší planety mě ovšem občas donutí do letadla sednout. Odmítám lítat na dovolenou kratší než 14 dní, protože se moje psychika potřebuje před dalším letem zregenerovat a připravit na další trauma. Týden před plánovaným letem skoro nespím a nejím a na letiště se odvážím vstoupit jen po vypité placatce rumu. Sebemenší zachvění letadla mi způsobuje infarktové stavy, zatínám nehty do područek sedadla a modlím se k čemukoli. Dřív jsem navíc drtila ruku svému muži. S příchodem dětí se ale situace změnila. Nechci na ně přenášet svoje děsy. I když jim asi přijde divné, proč maminka s nastartováním motorů letadla zezelená, přestane mluvit a na rozličné dotazy (například "Na co je ten čudlík?") odpovídá jen "Hm…
Rady, jak se nebát létat letadlem

Když někomu řeknete, že se bojíte lítat letadlem, rozdělí se ostatní lidé na dva tábory. 
První vám budou říkat: "Vždyť to nic není!" "Je to bezpečnější než jezdit autem!" "Je to bezvadný koukat na svět z výšky!" "Je to super, protože to ušetří spoustu času!" "Jen se uvolni a užívej si to." "Prosim tě!" (následují zvednuté oči v sloup) "To si zvykneš."
Pro první skupinu mám tento vzkaz: Mám z lítání hrůzu a celou dobu vím, že letadlo spadne. Jen není úplně jasný, kdy přesně. Mám závrať. NIKDY!!! si na to nezvyknu a už vůbec si nebudu lítání užívat, ani kdyby mě nadopovali drogama a do letadla odnesli v komatu nebo mě přepravovali letadlem zpopelněnou. Až budete bezmocně v panice padat v letadle několik (desítek) vteřin k zemi, tak si vzpomeňte, jak je to bezpečnější než jezdit autem.
Druzí vám budou říkat: "No ty vole já se divim, že vůbec někam letíš!" "Já nikam nelítá…
Krásné a klidné vánoce
U nás začali tím, že se Valerie vztekala, že nechce vstávat z postele. Když jsme jí řekli, ať si teda ještě leží, tak se pro změnu vztekala, že už nechce ležet. Dále se vztekala u oblékání (na její "TY mi pomůžeš s oblíkanim!" se jí nedostalo odezvy).
Při snídani Valerie rozlila čaj po celém stole.
Dopoledne byla v plánu jízda do centra, děti půjdou s babičkou do divadýlka a já na pravidelný sraz s divadelníkama v 11.00 u Orloje. Při oblékání bund se děti rozčilovaly a fňukaly, že jim nejdou zapnout bundy.
U Orloje jsem čekala jen já, naštěstí mě prozřetelnost varovala a já ukecala Michala, ať jede se mnou, tak jsme šli nakonec spolu na svařáka a punč.
Děti šly s babičkou po divadle na výstavu betlémů, Jindra nedával pozor a spadl z lavičky, opět si narazil záda. Zatím ale prý ho to bolí jen když skáče, tak uvidíme.
Cestou domů (v půl druhé) fňukání ve vlaku, že mají hlad (snědli kolem poledne každý obloženou housku a banán).
Doma opět vztekání Valerie…