Ráno
Každé ráno se snažím v předsíni vypravit své dvě děti do školky. Každá matka ví, jaká je to v zimě zábava, hledat všechny ty rukavice, čepice a šály, jakou to dá práci všechno to nacpat na děti a ještě správně trefit co kterému dítěti a na jakou končetinu patří.
Jednomu dítěti pomůžete nandat rukavice a když pomáháte druhému se šálou, první si rukavice zase sundá, protože nemá dopnutou bundu až po bradu. Pomáháte opět prvnímu dítěti navlíct rukavice a zatímco druhému hledáte čepici (byla v prachu pod botníkem), první si rukavice opět sundá, protože jak si dopnulo bundu po bradu, tak ho tam tlačí zip. Když odmítnete potřetí prvnímu dítěti pomoct s rukavicema, to upadá do hysterického pláče a začne se válet po podlaze. Do toho začne druhé dítě křičet, že to nechce už zase poslouchat a že jde ven. Bez bot.
Jakmile odemkne Jindra vchodové dveře, během půl vteřiny (řekla bych, že i rychleji) přiběhne kocour, začne se lísat a dělá na nás oči, jakože minimálně týden nežral. Jindra začne ječet a pobíhat po předsíni, protože nechce mít na kalhotách chlupy. Jednou mě takhle viděl, když jsem odcházela do divadla a od té doby to dělá. Valerii (ano, to je ta, co se válí po zemi a kope vztekle nohama) to ale rozptýlí, začne se smát a sama si v mžiku nandavá rukavice. Jindra sype kocourovi granule, a protože je pytel těžký, vysype velkou hromadu na misku, kolem misky a na celé schody. Není čas to řešit, do školky jdeme opět pozdě. Valerii to nevadí, sedí uprostřed předsíně, v ruce má botu, kterou si podrobně prohlíží a zpívá si. Překřoupeme schody a spěcháme k brance. Když jí zvenku zamykám, uvědomuju si, že je pondělí a děti nemají batůžky s pyžámkama a čistým náhradním oblečením.
Přestože se do školky ploužíme rychlostí žížaly přestírající smrt uschnutím, Valerie chce jít pomalu. Čím chce jít pomaleji, tím stoupá moje napětí, protože dneska jsem konečně po roce a půl chtěla přijít do školky včas!
Před školkou mi Jindra oznámí, že si měli přinést víčko od margarínu, budou z něj něco tvořit. Je poměrně pokrok, že si vzpomněl, většinou to zjistím až v šatně, když vidím, jak potřebnou věc nesou rodiče ostatních dětí.
Zamumlám výmluvu učitelce a vybíhám do obchodu pro margarín (ještě, že je to kousek). Z margarínu (který téměř vůbec nepoužíváme) asi udělám polívku nebo řízky, aby se rychle spotřeboval a bez víčka se nezkazil.
Přijdu domů. Vyřítí se na mě kocour a dělá oči, že tak týden nežral. Kočičí miska, ale i schody jsou absolutně bez známek jediné granulky. Nevěřícně zírám, než uvidím přes celou zahradu pelášit sousedovic psa, který se rychle mihne v mezeře pod plotem a z druhé strany na mě začne štěkat. Srab. Je mi jasné, že kocour zřejmě opravdu tak týden nežral.