Přeskočit na hlavní obsah
Ráno
Každé ráno se snažím v předsíni vypravit své dvě děti do školky. Každá matka ví, jaká je to v zimě zábava, hledat všechny ty rukavice, čepice a šály, jakou to dá práci všechno to nacpat na děti a ještě správně trefit co kterému dítěti a na jakou končetinu patří.
Jednomu dítěti pomůžete nandat rukavice a když pomáháte druhému se šálou, první si rukavice zase sundá, protože nemá dopnutou bundu až po bradu. Pomáháte opět prvnímu dítěti navlíct rukavice a zatímco druhému hledáte čepici (byla v prachu pod botníkem), první si rukavice opět sundá, protože jak si dopnulo bundu po bradu, tak ho tam tlačí zip. Když odmítnete potřetí prvnímu dítěti pomoct s rukavicema, to upadá do hysterického pláče a začne se válet po podlaze. Do toho začne druhé dítě křičet, že to nechce už zase poslouchat a že jde ven. Bez bot.
Jakmile odemkne Jindra vchodové dveře, během půl vteřiny (řekla bych, že i rychleji) přiběhne kocour, začne se lísat a dělá na nás oči, jakože minimálně týden nežral. Jindra začne ječet a pobíhat po předsíni, protože nechce mít na kalhotách chlupy. Jednou mě takhle viděl, když jsem odcházela do divadla a od té doby to dělá. Valerii (ano, to je ta, co se válí po zemi a kope vztekle nohama) to ale rozptýlí, začne se smát a sama si v mžiku nandavá rukavice. Jindra sype kocourovi granule, a protože je pytel těžký, vysype velkou hromadu na misku, kolem misky a na celé schody. Není čas to řešit, do školky jdeme opět pozdě. Valerii to nevadí, sedí uprostřed předsíně, v ruce má botu, kterou si podrobně prohlíží a zpívá si. Překřoupeme schody a spěcháme k brance. Když jí zvenku zamykám, uvědomuju si, že je pondělí a děti nemají batůžky s pyžámkama a čistým náhradním oblečením.
Přestože se do školky ploužíme rychlostí žížaly přestírající smrt uschnutím, Valerie chce jít pomalu. Čím chce jít pomaleji, tím stoupá moje napětí, protože dneska jsem konečně po roce a půl chtěla přijít do školky včas!
Před školkou mi Jindra oznámí, že si měli přinést víčko od margarínu, budou z něj něco tvořit. Je poměrně pokrok, že si vzpomněl, většinou to zjistím až v šatně, když vidím, jak potřebnou věc nesou rodiče ostatních dětí.
Zamumlám výmluvu učitelce a vybíhám do obchodu pro margarín (ještě, že je to kousek). Z margarínu (který téměř vůbec nepoužíváme) asi udělám polívku nebo řízky, aby se rychle spotřeboval a bez víčka se nezkazil.
Přijdu domů. Vyřítí se na mě kocour a dělá oči, že tak týden nežral. Kočičí miska, ale i schody jsou absolutně bez známek jediné granulky. Nevěřícně zírám, než uvidím přes celou zahradu pelášit sousedovic psa, který se rychle mihne v mezeře pod plotem a z druhé strany na mě začne štěkat. Srab. Je mi jasné, že kocour zřejmě opravdu tak týden nežral.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Strach z létání
Někteří lidé létají rádi. Užívají si výšku a podle mě i adrenalin z očekávání, kdy letadlo spadne. Dokonce jsou i lidé, kteří si dobrovolně dělají pilotní průkaz! Já k nim ale nepatřím.
Mám panickou hrůzu z létání v čemkoli. Moje láska k cestování a velikost naší planety mě ovšem občas donutí do letadla sednout. Odmítám lítat na dovolenou kratší než 14 dní, protože se moje psychika potřebuje před dalším letem zregenerovat a připravit na další trauma. Týden před plánovaným letem skoro nespím a nejím a na letiště se odvážím vstoupit jen po vypité placatce rumu. Sebemenší zachvění letadla mi způsobuje infarktové stavy, zatínám nehty do područek sedadla a modlím se k čemukoli. Dřív jsem navíc drtila ruku svému muži. S příchodem dětí se ale situace změnila. Nechci na ně přenášet svoje děsy. I když jim asi přijde divné, proč maminka s nastartováním motorů letadla zezelená, přestane mluvit a na rozličné dotazy (například "Na co je ten čudlík?") odpovídá jen "Hm…
Rady, jak se nebát létat letadlem

Když někomu řeknete, že se bojíte lítat letadlem, rozdělí se ostatní lidé na dva tábory. 
První vám budou říkat: "Vždyť to nic není!" "Je to bezpečnější než jezdit autem!" "Je to bezvadný koukat na svět z výšky!" "Je to super, protože to ušetří spoustu času!" "Jen se uvolni a užívej si to." "Prosim tě!" (následují zvednuté oči v sloup) "To si zvykneš."
Pro první skupinu mám tento vzkaz: Mám z lítání hrůzu a celou dobu vím, že letadlo spadne. Jen není úplně jasný, kdy přesně. Mám závrať. NIKDY!!! si na to nezvyknu a už vůbec si nebudu lítání užívat, ani kdyby mě nadopovali drogama a do letadla odnesli v komatu nebo mě přepravovali letadlem zpopelněnou. Až budete bezmocně v panice padat v letadle několik (desítek) vteřin k zemi, tak si vzpomeňte, jak je to bezpečnější než jezdit autem.
Druzí vám budou říkat: "No ty vole já se divim, že vůbec někam letíš!" "Já nikam nelítá…
Krásné a klidné vánoce
U nás začali tím, že se Valerie vztekala, že nechce vstávat z postele. Když jsme jí řekli, ať si teda ještě leží, tak se pro změnu vztekala, že už nechce ležet. Dále se vztekala u oblékání (na její "TY mi pomůžeš s oblíkanim!" se jí nedostalo odezvy).
Při snídani Valerie rozlila čaj po celém stole.
Dopoledne byla v plánu jízda do centra, děti půjdou s babičkou do divadýlka a já na pravidelný sraz s divadelníkama v 11.00 u Orloje. Při oblékání bund se děti rozčilovaly a fňukaly, že jim nejdou zapnout bundy.
U Orloje jsem čekala jen já, naštěstí mě prozřetelnost varovala a já ukecala Michala, ať jede se mnou, tak jsme šli nakonec spolu na svařáka a punč.
Děti šly s babičkou po divadle na výstavu betlémů, Jindra nedával pozor a spadl z lavičky, opět si narazil záda. Zatím ale prý ho to bolí jen když skáče, tak uvidíme.
Cestou domů (v půl druhé) fňukání ve vlaku, že mají hlad (snědli kolem poledne každý obloženou housku a banán).
Doma opět vztekání Valerie…