Koncert 
Jednou za čas je potřeba trochu se odreagovat od každodenního shonu. Jednou z příležitostí, která se nám naskytla byl koncert v nedalekém kostelíku, navíc vstupné bude věnováno na Tříkrálovou sbírku. O důvod víc se jet podívat. Sednout si do lavice v přítmí kostela, zavřít oči a nechat se unášet klidnou hudbou varhan, houslí a violoncella. Absolutně vypnout a nic neřešit...
To bychom ovšem nesměli jet s dětmi. Do kostela jsme přijeli brzy, abychom si zajistili pěkná místa na sezení. Dokonce jsme přišli mezi prvníma a obsadili první řadu. Super, to krásně uvidíme. Uvítal nás pan farář, kterého jsme viděli opravdu dobře. Ostatní hudebníci (u varhan se to dá předpokládat) ovšem hráli z kůru (to je ten balkónek vzadu v kostele, kde jsou varhany). První dvě skladby to děti hodně řešily, kde že to hrajou, proč nehrajou dole u nás a Valerii zaujalo, že pan houslista má bílé vlasy a vousy (to jediné bylo zdola vidět) a neustále to opakovala. Před každou skladbou (rozumějte - v tichu kostela) děti zajímalo, zda bude zrovna v té skladbě zpívat přítomný zpěvák. To byste nevěřili, jak skvělou má kostel akustiku. Šeptání se rozléhalo tak, až jsem se divila, že jim místo mě neodpovídá pan varhaník.
Dále bych to shrnula takto:
Děti objevily vytištěný program a praly se o něj.
Valerie neustále podupávala po lavici (mimo rytmus) a na něco se ptala. To už byla parta důchodců, která seděla za námi dost nervózní.
Má snaha o to, aby děti zavřely oči a nechaly se unášet hudbou se nesetkala s úspěchem a Valerie se tomu začala dokonce nahlas smát.
Na chvíli nás zachránily polštářky na klečení, které byly zavěšené na háčcích na lavici a děti je rozhoupávaly. Než se začaly dohadovat, kdo bude rozhoupávat kterej polštářek.
Místo abych se odreagovala, tak jsem se od půlky koncertu upřímně modlila, aby to už skončilo.
Cestou domů jsem se ptala dětí, jak se jim koncert líbil. Valerii prý moc. Jindry jsem se ptala, jestli se mu víc líbily skladby na varhany nebo na housle. Sdělil mi, že neví, protože to nepozná.
Příště si pustíme doma rádio.

PS: Foto je ilustrační z chrámu v Paříži. Neměla jsem sílu cokoli fotit.

Komentáře

  1. Má snaha o to, aby děti zavřely oči a nechaly se unášet hudbou se nesetkala s úspěchem a Valerie se tomu začala dokonce nahlas smát. ---- tak to je nejvíc :-D myslím tu naivitu :-D ale klobouk dolů, alespoň to zkoušíš :-D

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu