Přeskočit na hlavní obsah
Koncert 
Jednou za čas je potřeba trochu se odreagovat od každodenního shonu. Jednou z příležitostí, která se nám naskytla byl koncert v nedalekém kostelíku, navíc vstupné bude věnováno na Tříkrálovou sbírku. O důvod víc se jet podívat. Sednout si do lavice v přítmí kostela, zavřít oči a nechat se unášet klidnou hudbou varhan, houslí a violoncella. Absolutně vypnout a nic neřešit...
To bychom ovšem nesměli jet s dětmi. Do kostela jsme přijeli brzy, abychom si zajistili pěkná místa na sezení. Dokonce jsme přišli mezi prvníma a obsadili první řadu. Super, to krásně uvidíme. Uvítal nás pan farář, kterého jsme viděli opravdu dobře. Ostatní hudebníci (u varhan se to dá předpokládat) ovšem hráli z kůru (to je ten balkónek vzadu v kostele, kde jsou varhany). První dvě skladby to děti hodně řešily, kde že to hrajou, proč nehrajou dole u nás a Valerii zaujalo, že pan houslista má bílé vlasy a vousy (to jediné bylo zdola vidět) a neustále to opakovala. Před každou skladbou (rozumějte - v tichu kostela) děti zajímalo, zda bude zrovna v té skladbě zpívat přítomný zpěvák. To byste nevěřili, jak skvělou má kostel akustiku. Šeptání se rozléhalo tak, až jsem se divila, že jim místo mě neodpovídá pan varhaník.
Dále bych to shrnula takto:
Děti objevily vytištěný program a praly se o něj.
Valerie neustále podupávala po lavici (mimo rytmus) a na něco se ptala. To už byla parta důchodců, která seděla za námi dost nervózní.
Má snaha o to, aby děti zavřely oči a nechaly se unášet hudbou se nesetkala s úspěchem a Valerie se tomu začala dokonce nahlas smát.
Na chvíli nás zachránily polštářky na klečení, které byly zavěšené na háčcích na lavici a děti je rozhoupávaly. Než se začaly dohadovat, kdo bude rozhoupávat kterej polštářek.
Místo abych se odreagovala, tak jsem se od půlky koncertu upřímně modlila, aby to už skončilo.
Cestou domů jsem se ptala dětí, jak se jim koncert líbil. Valerii prý moc. Jindry jsem se ptala, jestli se mu víc líbily skladby na varhany nebo na housle. Sdělil mi, že neví, protože to nepozná.
Příště si pustíme doma rádio.

PS: Foto je ilustrační z chrámu v Paříži. Neměla jsem sílu cokoli fotit.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Strach z létání
Někteří lidé létají rádi. Užívají si výšku a podle mě i adrenalin z očekávání, kdy letadlo spadne. Dokonce jsou i lidé, kteří si dobrovolně dělají pilotní průkaz! Já k nim ale nepatřím.
Mám panickou hrůzu z létání v čemkoli. Moje láska k cestování a velikost naší planety mě ovšem občas donutí do letadla sednout. Odmítám lítat na dovolenou kratší než 14 dní, protože se moje psychika potřebuje před dalším letem zregenerovat a připravit na další trauma. Týden před plánovaným letem skoro nespím a nejím a na letiště se odvážím vstoupit jen po vypité placatce rumu. Sebemenší zachvění letadla mi způsobuje infarktové stavy, zatínám nehty do područek sedadla a modlím se k čemukoli. Dřív jsem navíc drtila ruku svému muži. S příchodem dětí se ale situace změnila. Nechci na ně přenášet svoje děsy. I když jim asi přijde divné, proč maminka s nastartováním motorů letadla zezelená, přestane mluvit a na rozličné dotazy (například "Na co je ten čudlík?") odpovídá jen "Hm…
Rady, jak se nebát létat letadlem

Když někomu řeknete, že se bojíte lítat letadlem, rozdělí se ostatní lidé na dva tábory. 
První vám budou říkat: "Vždyť to nic není!" "Je to bezpečnější než jezdit autem!" "Je to bezvadný koukat na svět z výšky!" "Je to super, protože to ušetří spoustu času!" "Jen se uvolni a užívej si to." "Prosim tě!" (následují zvednuté oči v sloup) "To si zvykneš."
Pro první skupinu mám tento vzkaz: Mám z lítání hrůzu a celou dobu vím, že letadlo spadne. Jen není úplně jasný, kdy přesně. Mám závrať. NIKDY!!! si na to nezvyknu a už vůbec si nebudu lítání užívat, ani kdyby mě nadopovali drogama a do letadla odnesli v komatu nebo mě přepravovali letadlem zpopelněnou. Až budete bezmocně v panice padat v letadle několik (desítek) vteřin k zemi, tak si vzpomeňte, jak je to bezpečnější než jezdit autem.
Druzí vám budou říkat: "No ty vole já se divim, že vůbec někam letíš!" "Já nikam nelítá…
Krásné a klidné vánoce
U nás začali tím, že se Valerie vztekala, že nechce vstávat z postele. Když jsme jí řekli, ať si teda ještě leží, tak se pro změnu vztekala, že už nechce ležet. Dále se vztekala u oblékání (na její "TY mi pomůžeš s oblíkanim!" se jí nedostalo odezvy).
Při snídani Valerie rozlila čaj po celém stole.
Dopoledne byla v plánu jízda do centra, děti půjdou s babičkou do divadýlka a já na pravidelný sraz s divadelníkama v 11.00 u Orloje. Při oblékání bund se děti rozčilovaly a fňukaly, že jim nejdou zapnout bundy.
U Orloje jsem čekala jen já, naštěstí mě prozřetelnost varovala a já ukecala Michala, ať jede se mnou, tak jsme šli nakonec spolu na svařáka a punč.
Děti šly s babičkou po divadle na výstavu betlémů, Jindra nedával pozor a spadl z lavičky, opět si narazil záda. Zatím ale prý ho to bolí jen když skáče, tak uvidíme.
Cestou domů (v půl druhé) fňukání ve vlaku, že mají hlad (snědli kolem poledne každý obloženou housku a banán).
Doma opět vztekání Valerie…