Přeskočit na hlavní obsah
Chřipka


Znáte to, bolí vás hlava, svaly, jste unavení a nejraději byste se zahrabali do peřin v posteli. Jak to ale vypadá, když má chřipku celá rodina?

Valerie (3,5 roku) a její chřipka: první den vysoká horečka, což jí nebrání vůbec v ničem, takže si hraje, hopsá, běhá, ale je víc unavená, takže pořád kňourá a fňuká. Pořád myslím každých 5 minut. Celý den. Na doporučení, ať si jde odpoledne aspoň na chvíli lehnout přichází záchvat s křikem: "NEbudu spinkat! NEBUDU! Nechci si lehnout! Nejsem unavená!" Večer má skelný pohled, odkapává jí volně slina i nudle na triko a kňourá nonstop. Usne ve vteřině, kdy jí položím do postele. Druhý den má žlutou rýmu a kašel, který se v průběhu 14ti dnů prohlubuje a prohlubuje, ale jinak se chová jak fretka nadopovaná cukrem, protože se doma nudí.

Jindra (6 let) a jeho chřipka: Je unavenej, polehává, jednou za hodinu až dvě má asi dvouminutový záchvat energie - hopsá, běhá po bytě, blbne, aby pak opět unaveně polehával. Večer má lehce zvýšenou teplotu a nemůže usnout, protože se přes den pořádně nevyřádil. Další dny má hustou žlutou rýmu a kašel, do školky nemůže a doma se pekelně nudí, takže pošťuchuje Valerii, dělá jí naschvály a bouchaj se navzájem, aby pak po sobě žalovali. Pokud jsme přečkali Valeriinu kňourací fázi nemoci, teď je ideální čas na špunty do uší.

Muž: je mu dva až tři dny tak, že nemůže vstát z postele, rýmu má pořád, takže těžko říct, ale přidává se kašel. Po týdnu je fit.

Já: dva až tři dny je mi blbě, že nemůžu vstát z postele, rýmu mám, jak když se pustí vodovodní kohoutek a kašlu jak motor starého autobusu Karosa, který nechce naskočit. Někdo ale musí minimálně jít (i s červeným nosem a nudlema, který mi tečou i očima) nakoupit, abychom měli co jíst, musí uvařit a starat se o děti, který jsou sice nemocný, ale vlastně jim nic kromě smrkání a kašle není. Kdo myslíte, že to vyfásne? 

No a takhle je to od podzimu do jara s kratšíma přestávkama pořád dokola, no znáte to...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Strach z létání
Někteří lidé létají rádi. Užívají si výšku a podle mě i adrenalin z očekávání, kdy letadlo spadne. Dokonce jsou i lidé, kteří si dobrovolně dělají pilotní průkaz! Já k nim ale nepatřím.
Mám panickou hrůzu z létání v čemkoli. Moje láska k cestování a velikost naší planety mě ovšem občas donutí do letadla sednout. Odmítám lítat na dovolenou kratší než 14 dní, protože se moje psychika potřebuje před dalším letem zregenerovat a připravit na další trauma. Týden před plánovaným letem skoro nespím a nejím a na letiště se odvážím vstoupit jen po vypité placatce rumu. Sebemenší zachvění letadla mi způsobuje infarktové stavy, zatínám nehty do područek sedadla a modlím se k čemukoli. Dřív jsem navíc drtila ruku svému muži. S příchodem dětí se ale situace změnila. Nechci na ně přenášet svoje děsy. I když jim asi přijde divné, proč maminka s nastartováním motorů letadla zezelená, přestane mluvit a na rozličné dotazy (například "Na co je ten čudlík?") odpovídá jen "Hm…
Rady, jak se nebát létat letadlem

Když někomu řeknete, že se bojíte lítat letadlem, rozdělí se ostatní lidé na dva tábory. 
První vám budou říkat: "Vždyť to nic není!" "Je to bezpečnější než jezdit autem!" "Je to bezvadný koukat na svět z výšky!" "Je to super, protože to ušetří spoustu času!" "Jen se uvolni a užívej si to." "Prosim tě!" (následují zvednuté oči v sloup) "To si zvykneš."
Pro první skupinu mám tento vzkaz: Mám z lítání hrůzu a celou dobu vím, že letadlo spadne. Jen není úplně jasný, kdy přesně. Mám závrať. NIKDY!!! si na to nezvyknu a už vůbec si nebudu lítání užívat, ani kdyby mě nadopovali drogama a do letadla odnesli v komatu nebo mě přepravovali letadlem zpopelněnou. Až budete bezmocně v panice padat v letadle několik (desítek) vteřin k zemi, tak si vzpomeňte, jak je to bezpečnější než jezdit autem.
Druzí vám budou říkat: "No ty vole já se divim, že vůbec někam letíš!" "Já nikam nelítá…
Krásné a klidné vánoce
U nás začali tím, že se Valerie vztekala, že nechce vstávat z postele. Když jsme jí řekli, ať si teda ještě leží, tak se pro změnu vztekala, že už nechce ležet. Dále se vztekala u oblékání (na její "TY mi pomůžeš s oblíkanim!" se jí nedostalo odezvy).
Při snídani Valerie rozlila čaj po celém stole.
Dopoledne byla v plánu jízda do centra, děti půjdou s babičkou do divadýlka a já na pravidelný sraz s divadelníkama v 11.00 u Orloje. Při oblékání bund se děti rozčilovaly a fňukaly, že jim nejdou zapnout bundy.
U Orloje jsem čekala jen já, naštěstí mě prozřetelnost varovala a já ukecala Michala, ať jede se mnou, tak jsme šli nakonec spolu na svařáka a punč.
Děti šly s babičkou po divadle na výstavu betlémů, Jindra nedával pozor a spadl z lavičky, opět si narazil záda. Zatím ale prý ho to bolí jen když skáče, tak uvidíme.
Cestou domů (v půl druhé) fňukání ve vlaku, že mají hlad (snědli kolem poledne každý obloženou housku a banán).
Doma opět vztekání Valerie…